Zákoutí na Blog.cz

Dneska je prej nejdepresivnější den v roce.

Svoje pohrdání takový píčovině dávám najevo tím, že si nemyslím, že by to pro mě platilo.
Zkouknul sem Legendu o Mulan. Je to překvapivě dobrý. Přišel jsem pozdě na všechny hodiny, co jsem dneska měl. Usnul jsem Almerový do tváře. Vzbudila mě a řekla mi, ať se du opláchnout. Byl jsem na pivu a byl jsem si zabubnovat. A včera, když sem bubnoval, z ulice zaječela nějaká holka "Ještě!" A jo, jsem si jistej, že to nebyla Maruška. Na TolkienConu si nás dokonce všímali nějaký lidi, protože Odie válel na mandolínu. Jo! Mluvící šutr hrozně hustě jede. Máme první fanynku z Olomouce. Snad jenom že zejtra zase budu nevyspalej, ale CO!

A...

Dneska mi řekla "ahoj," úplně sama od sebe - možná proto, že sme se málem srazili na schodech... já v takový chvíli říkám spíš "sory," nebo jenom klopím oči a prchám, ale to je fuk.

Není to bezva?

Já nevím, je?

Říkal mi, že máme bejt "single and proud." Píseň Bachelor's Hall od Steeleye Span se mu moc líbila. Upřímně řečeno, nedivím se mu, ani dost málo, ale není to můj případ, ne, vůbec, ani dosst málo, milášku.

Samozřejmě, ten způsob jakým recykluju svoje crushe je trapnej a divím se, že mě ještě neposlaly do prdele, jako bych to na jejich místě udělal já. Třeba je to proto, že by to bylo jako kopnout do malýho roztomilýho štěňátka.

Cokoliv (to je česky "whatever").

V tomhle článku jsem chtěl napsat, jak jsem dneska šťastnej, protože zejtra nepíšu filosofii, protože mi hezká holka řekla "ahoj" a protože sem našel tuhle geniální věc:

http://www.youtube.com/watch?feature=endscreen&NR=1&v=UexxZVv-BOM

GOTTA ENJOY THE LITTLE THINGS!

Pokoj Páně s Vámi se všemi

Ráno mě vzbudila hrůza z toho, co jsem včera prováděl. Po chvilce uvažování jsem to zhodnotil jako nepříliš zavrženíhodný a začal se pomalu dávat do kupy z kocoviny. Vodka mi nesvědčí, i když je zabalená do džusu a odstíněná sytou večeří. Než jsem vyrazil s bratrem Hugem a s Ájou fotit, měli jsme s tátou během oběda a potom diskuzi. Výsledek byl depresivní jak hovado, ačkoli nešlo o to, že bysme se nějak pohádali či co. Prostě naše obvyklý povídání o politice, ekonomice a historii.

S H. a Á. bylo moc fajn.

Pak jsem přišel domů a četl si o Norimberským tribunálu, kvůli tý seminárce. A pak sem tam šel, pod dojmem, že z toho něco budu mít. Neměl jsem - bylo to awkward, jak jen může bejt a prakticky celou dobu jsem měl pocit, že jsem se vkradl na cizí rodinnou oslavu, což konec konců byla víceméně pravda. Pokukoval jsem ke dveřím a moc sem nevěděl, jestli chci, aby přišla. Už jsem se víceméně chystal odejít, když teda fakt přišla. Její "Jé čau!" ve smyslu, usouzeného dle výrazu tváře a tónu hlasu, "Jé čau nevěděla jsem, že tu budeš a je to příjemný překvapení" muselo bejt falešný. She hates my guts. Musí mě nesnášet, když ke mě evidentně necejtí to, co já k ní, ne? Protože kdyby to bylo jenom tak, že jsem jí ukradenej, tak bych se teprv cejtil špatně. A nebo jí třeba potom bylo líto že jsem prakticky okamžitě vzal bundu na ramena a odešel. Třeba bych s ní ještě někdy ve svým životě mohl mluvit, aniž bych si připadal jako blbeček. Been there, done that! Když jsem šel domů, nasral jsem se a začal jsem bejt smutnej. Třeba je to tím, že jsem včera pil a málo dneska spal a všechno a já už vlastně ani nevím a je mi to fuk. Je to votrava.

Teď poslouchám až mučivě temný Kilimanjaro Darkjazz Ensemble a s hrůzou vidím svůj odraz v jinejch. Předpokládám, že mi zejtra bude líp. Vždycky bude. Pokud bude co by bylo. Nemám pocit, že jsem dost dospělej na to, abych zvládal svoje romantický trable a ještě se staral o to, čím se budu živit, až... ne až vyrostu, ale za pár let.

:)

Tenhle návrat do starejch časů je autentickej a krásnej. "Kapela" co sem založil na podzim 2008 a do podzima 2011 jsme měli jen tři zkoušky. Pak se to nějak rozjelo a najednou to myslíme docela vážně, teda nakolik se něco takovýho dá vážně brát. A je to fajn.

Chtěl jsem napsat před Vánoci nějakou filipiku proti těm blbečkům, co si stěžujou, že je "křesťani nutěj' kupovat dárky."

Nedostal sem se k tomu a je to úplně jedno.

Chtěl jsem dneska aspoň rozpracovat koncept tý báje o loupežnících a možná taký tý veliký tragický epopeje, co mě napadla už o prázdninách a řešil jsem jí s Martinem ve vlaku. Jela s náma moje máma a usnula. Dostal jsem hlad a poprosil sem jí o housku. Neodpovídala. Na očích měla sluneční brýle, tak jsem jí zamával před obličejem rukou, abych zjistil, jestli spí, nebo mě jen neslyšela. Když se nedostavila žádná reakce, natáhnul jsem se pro její kabelku a začal hledat potravu. Párek anglosasů, kterejm předtím průvodčí za nějakej nesmysl napařil pokutu snad sto Euro a ani neuměl říct, že nemá drobný ("Áj... dount hef - bek." Achjo.) ztuhnul a zatímco holka lehce načutla mojí mámu do kotníku, týpek se důrazně otázal: "Is that yours?" Možná že předtím dokonce řekl "excuse me."

Dopadlo to samozřejmě dobře. Byli to hodný lidi, evidentně.

No, k tý epopeji sem se dneska nedostal. Pařil jsem Bitvu o Středozem a zejtra mi zase začíná učení. O tom, co jsem dostal k Vánocům napíšu jindy, nebo spíš nikdy.

Tak jsem aspoň projížděl svoje starý dokumenty a našel jsem třeba tuhle věc, psanou evidentně v lehký opilosti po návratu z nějakýho koncertu v březnu. Určitě sem jí chtěl dát na blog, ale rozmyslel sem si to.

Hezký, ne?

Ne, že by to nebylo aktuální, je, akorát jinak. Teď zrovna poslouchám R.E.M. a jsou moc příjemný.

Tohohle mám dokonce celou jednu stránku, i když je vyplněná poněkud nešťastně polopatickým líčením hnusu konce osmdesátejch let v Československu. Táta mi toho vyprávěl dost a pro svoje umělecký potřeby si lecos vymyslím.

A taky nějaká blbost alá šedesátý léta, ty jsou snad dva odstavce a nelíbí se mi, kromě tohohle kousku, kterej jsem ani nevěděl, kam bych strčil, ale byl, na rozdíl od zbytku těch keců, pravdivej:

A když se otočil tváří směrem k západu, růž večerních mraků, prosvítajících mezi domy byla barvou jejích rtů a ruměnce jejích tváří.

Haha, jo, bejvaly takový časy. Bejvaly a jsou pryč.

Vlastně ani nějak nelituju, že jsem dneska celej den hrál... Jednou za čas se to hodí. Cejtím se úžasně vymatlanej, ty R.E.M. jsou moc příjemná muzika, právě jsem měl poněkud rozostřenej rozhovor s bratrem Hugem a asi půjdu spát, nejen proto, že mi to nakazovala máma.

Táta a Franta dostali skvělej nápad. Souhlasím s ním.

Prázdniny jsou strašně fajn.

Dobrou noc - ani jsem se dneska nepřevlíknul z pyžama.

Sedím v pokoji u počítače, na gramofonu se točí Santana, trochu na mě tahne z otevřený ventilačky a v puse mi doznívá chuť bylinkovýho čaje. Santana hraje a zpívá a přehlušuje venkovní vichřici, hodnou spíš října nebo března. Nevím kterýho z nich - pozná se to podle toho, jestli přijde sníh, nebo rozkvět všech možnejch květin a rozpuk poupat na stromech.

Je pátek - uff.

O můj dnešní surrealistickej zážitek se postaral Jendův klarinet, teskně se rozléhající školní tělocvičnou, zatímco ostatní kluci hráli fotbal. To bylo potom, co jsme cvičili předtančení na maturitní ples. V září jsem říkal, že se nácviku předtančení děsím nejvíc z celý oktávy. A víte co? Ani jsem nějak moc nepřeháněl. Kdysi jsem si myslel že jakožto bubeníkovi by mi mohl tanec jít. Poté co jsem v tanečních zjistil že ne, snažil jsem se od toho držet dál, ale poslední dva roky se vždycky objeví nějaký to předtančení. Samozřejmě, mrzí mě to - umění tančit považuju za docela důležitý, zvlášť když se moje vysněná póza zrovna nachází v poloze kultivovaného jazzmana (druhá poloha je nedbalý rocker - to je ten velkej konflikt mezi dvěma hudebními směry, o kterým bych mohl taky někdy napsat). Vsadím se, že Spike Spiegel uměl dost dobře tančit. Jeho bojový schopnosti konec konců předpokládaly docela slušný pohybový nadání. No nic.

Cestou domů jsem poslouchal Charlese Minguse (jazz!) a přeskakoval docela rozměrný kaluže na našem sice hezkým, ale bědně hrbolatým chodníku. V obýváku bylo šero, protože někdo sundal záclony a nechal zatažený žaluzie. Před oknem se výhružně tměly štafle. Chvíli sem se nějak poflakoval, hrozně hustě rychle sem bunoval a pak jsem sebou plácnul na postel a usnul. Vzbudil jsem se asi o tři nebo čtyři hodiny pozdějc - už byla tma, venku fičel ten výše zmíněnej vichr a na obloze byly velký bílý mraky (vlastně spíš žlutozelený, protože Praha). Pustil sem si Zvěrokruh od Stivína (jazz...), ale nějak mi to nesedlo, tak jsem radši v tmavým pokoji, osvětleným jenom matným přísvitem z jiný části bytu a pouliční lampou, sednul k bicím a vystřihnul další nemálo vyndanou husťárničku. Rád hraju v šeru - víc se cejtím součástí zvuku a snáž se můžu pokoušet o nějaký darkjazzový ambientní tajemnosti. Je to fajn, jenže taky trochu strašidelný.

Při hraní na bicí mívám docela intenzivní vize... většinou způsobený urputným čuměním do not, ale možná i prostě jen tím mentálním stavem, do kterýho se člověk dostane, když se na něco hodně soustředí. Když civím do toho bílýho listu s černejma stříkancema not, z nějakýho důvodu se mi vybavujou Rusové a pralidi. Je to o dost lepší, než když mi v hlavě jako křeček v mlýnku rotuje nějaká hláška z filmu, nebo politickej či etickej problém, ale taky je to trochu otravný. Když musím pořád myslet na kožešiny, oštěpy, mamuty. Nebo slyším nějakou Natašu Stěpanovnu, jak říká Voloďovi Ivanovičovi, že Grigorij Alexejevič tohle nebo támto... široširá step, sáně, francouzská dvorská etika a Napoleon, eventuelně vlkodlaci (ty vlkodlaci z Pratchettova Pátýho elefanta) za humny. Jako kdybych to viděl... a mezitím urputně buším nějakej beat a mám pocit, že mi vypadnou oči z důlků, jak v pichlavým bílým světle zářivek zírám do toho papíru.

Mimochodem, na poslední hodinu jsem se toho měl docela dost naučit, včetně duetu pro soupravu a bonga a vykvajznul sem se na to a chtěl jsem tam nejít, abych ze sebe nedělal zbytečně vola a pan učitel mi napsal, ať nechodím, že se mu protáhnul kšeft. Považuju to za drobnou laskavost od Pána Boha a zároveň upomínku, abych se to fakt konečně naučil.

No, ale to jsem trochu odbočil. Když jsme tak bubnoval v tý tmě, začal jsem mít nepříjemnej pocit - stává se mi to, ve chvíli kdy mě ten rytmus a hluk pohltěj'. Předpokládám, že to má co dělat s nějakým prastarým primálním tepem lidstva, na kterej se jistým způsobem přisávaj' i ty sluníčkový lidi na CzechTecích, i pogující punáči na Mightech, i ty hipíci, mlátící na Woodstocku plechovkama do pódia při Santanově Soul Sacrifice (která mi teď hraje - rock!!). A zvlášť, když jsem takhle ve tmě, může ke mě něco zezadu snadno přijít... někdy to řeším tím, že dám třeba takt dlouhou přestávku, během který se uklidním, nebo že do toho naopak začnu mnohem víc řezat, ale víceméně už je to vždycky ta situace, kdy se provazochodci začnou klepat kolena. Duševní rovnováha je tatam a pak, když jsem nahodil ten bossanovovej rytmus (moc mi nešel, hrál jsem příliš rychle), uslyšel jsem zašeptání v uchu, bez ohledu na to, že jsem byl asi v půlce taktu, jsem třikrát praštil do kotle a virblu, vyskočil jsem od soupravy a šel pryč.
Stejně se mi chtělo na záchod a měl jsem žízeň.

Už jsem stejně pomalu chtěl skončit - šlo mi z velký části jen o to, překvapit rodiče, který si mysleli že spím. Máma byla stejně u ségry a švagra a táta v pracovně, takže nic, no.

E. T. Seton napsal, že se v naší největší radosti vždy skrývá taky ta největší žalost. Čekal bych, že to bude třeba ta žalost, že ve skutečnosti moc neumím hrát. Ne že jsem paranoidní a mám příliš, ach přespříliš bujnou fantazii.

Západ plane bledým ohněm, nad kterým se černají mraky. Pink Floyd hrají Absolutely Curtains a mě se stýská po létě. Dneska bylo 12°C - příroda dělá co může, aby můj stesk zmírnila, zdá se. Takovej krásnej západ slunce jako teď byl i včera, nebo možná předevčírem. Týdny teď letí strašně rychle. To počasí a ovzduší mi připomínají ty zajímavý doby TEHDY, ale kromě toho, že jsem si dneska pustil Atom Heart Mother už tu nostalgii nějak moc neroztírám. Stejně je to v tomhle případě trochu masochistický a poněkud nevhodný.
Pozdní večer, medovina a Led Zeppelin mě naplňují nemístným optimismem. To je důležitej poznatek (asi si půjdu dát panáka).

- začíná Dark Side of the Moon. Dřív mě tohle floydí období nějak nebralo, poslední dobou se mi začíná líbit, ale pořád

spíš jako background music, podobně jako nějakej hardbop -

Další důležitej poznatek jsem udělal v neděli, když jsem šel se svým starým strejdou na tramvaj. Víte jak v různejch filmech a knihách starý lidi říkaj', že chtěj' bejt s mladejma a vždycky to má nějakej dojemnej a moudrej důvod. Platí to i opačně, resp. pro mladý lidi, jako jsem třeba já, je hrozně přínosný bejt se starejma lidma. Já jsem ve společnosti svýho strejdy teda rozhodně rád, což je ještě lepší - ale abych se dostal k jádru věci. Jak tak vyprávěl o svým nedávným infarktu a jak ho rozřízli a pak zase zavřeli a jak si píchá inzulin atd., tak sem si najednou tak nějak uvědomil, jak příjemný je mít devatenáct let a nemuset se starat o tyhlety věci. Je dokladem mojí bídný životosprávy, že i teď mě občas pekelně bolej záda, nebo mě v nich píchne, když se nějak pootočím, že sem takovej celkově chvípáckej a tak, ale stejně... Ježíši Kriste, jak zdravej já sem. Se spolužákama občas ve stínu hrozby blížící se maturity a zkoušek na VŠ vedeme takový ty důchodcovský řeči jak už je všechno v prdeli, mládí pryč, nestihli sme nic z toho, co sme chtěli a tak (koneckonců, víc než dost takovejch řečí se najde i tady) a teď si najednou uvědomuju že sice ano, už mi není čtrnáct, ale, abych tak řekl, furt to ještě není tak hrozný...

Přečetl sem si něco na internetu. Jsem plnej nevybitý energie, půjdu dneska chlastat. Ten plakát Syda Baretta mi furt nejde pověsit, jenom ho víc a víc rakvim. A poslouchám muziku. Celkem netypicky jí sem hodim. Takže jedem;

Jimi Hendrix - tu rockovou verzi jsem asi znal už předtím, ale tuhle konkrétní jsem poprvý slyšel v Lords of Dogtown a boy oh boy, jak tam sedla. Je to skvělej film, i když nejsem skejťák, strašně moc mi dal.

Bring it on home. Prostě mazec. A ty dlouhý vlasy. Nejlepší mánička byl sice vždycky Ian Anderson, ale Robert Plant je hodně blízko... a nejlíp to stejně vypadá masově, třeba v publiku.

No Quarter. Snad jediná, kterou jsem se včera odvažoval si pustit... Dřív jsem ji měl rád, protože ty klávesy mi tam připomínaly Doors. Teď jí prostě jenom mám rád.

I. I. P., 2011 A.D.

Při našem rozhovoru včera bratr pořád plival na zem. Kdybych mohl, vyplivnu svoje vnitřnosti.

Přišel jsem na to, proč byly prázdniny 2009 tak krásný a skoro dokonalý. Jsou dobrou vzpomínkou pro ten hnus, kterej přišel po nich a do kterýho mě vyprovodily tři dívky a Andy Stewart s Rogerem Watersem. Myslím si, že tím, kým jsem teď jsem se víceméně stal asi tak rok po nich, ale tehdy to začalo.

Ten model hradu co měl někdo na zahrádce v řadičkách jsem už nenašel. Byl jsem se podívat na klubovnu Káňat.

Dneska jsem byl na výstupní kontrole u obvoďačky. Jsem asi zdráv, dietu nedržím, piju, nesportuju, mlátím do bubnů.

Gilnar by ze mě neměl radost. John Crusser jí nemá.

A já taky ne.

Pán s námi.

Seconds were like hours when I laid down on my sofa
Shivering waves of cold crashed upon my body like it was a stony and lonely shore of some northren sea,
I trembled and wrapped my thin shirt more tightly around my body, only to be relieved just shortly by comfortng warmth of my home
I was hungry - my stomach was growling
I was cold - I was shivering
I couldn't and wouldn't get up - I wanted to lay down and let the waves of this unspeakable ocean of eternity wash off all my fears and uncertainities, my weariness, my unanswered loves and my desires for greater things
There might have been music - I am not sure
I was trying to push myself deeper into the sofa, to warm myself and to fall asleep - I was terribly tired
Cat woke me up with a small kiss on my lips. Angrily, I pushed her off the sofa and turned on my side, longing to fall asleep again, or at least drift into that shimmering gold ocean of half-awake, where time drifts so slow and all the thoughts only appear like spirits out of the warm, comforting mist
I knew I had not unlimited time. I slided down to the floor and crawled to the clock. It seemed that I was laying down on the sofa for just about half an hour
I crawled back, comforted.
Shortly after, I got up, refreshed
This indeed is a best way of spending time.

Ach.

Teda, samozřejmě, zatím snad ne, teda, z některejch nádraží už naprosto definitivně jo, z jinejch snad ještě zdaleka ne a na ještě jinejch už houká.

Představme si tu situaci, že fakt ujede. Člověk bude chvíli nadávat a s jistým studem a vztekem se rozhlížet po ostatních lidech na nádraží, lhostejnejch, stejně jako by byl on sám, kdyby ten vlak stihnul. Protože mu najednou vybyde neočekávaný množství času, vrátí se domů - vlak ho neodveze za dobrodružstvím, nedostane se ven z města, ale aspoň bude mít čas dotáhnout ty věci, na který už ten čas dlouho neměl (to ovšem za předpokladu, že se nezasekne u internetu). Třeba bude nakonec ještě skoro rád. Sice bude pořád čuchat jenom prach z koberce místo vlhkýho lesního mechu a jeho výbavička pro případ dobrodružství zůstane ležet ve skříni, zůstane malej, ale třeba alespoň kompaktní. V tý situaci je to ještě dost za co bejt vděčnej. Nebo třeba ještě poběží, aby stihnul autobus. Tam nepotká žádný zajímavý lidi a bude se mačkat vedle cizích místo hypotetickejch novejch známejch, protože v autobuse se konatkty nenavazujou, zatímco ve vlaku jo, ale nakonec se k dobrodružství dostane. Samozřejmě pokud nezmešká i ten bus. Mohl by. Člověk je totiž dost tragickej.

Při čtení mejch starejch článků tady mě občas až mrazí a většinou už to není proto, že bych byl tehdy nějak výrazně omezenější, než dneska. Je to právě proto, že jsem nebyl.

Hu.

Teď už vlastně ani nějak nenostalgičnim, jenom chci aby ještě bylo léto, nebo spíš aby nebyla škola a ty hromady kravin, co jsem na sebe navěsil, i když jsem nemusel. Poslední dobou jsem málo spal a moc neplním svojí stavovskou povinnost.

Gotta break trough, brother! Aspoň jednou... a pak navždycky.