Zákoutí na Blog.cz

1 I think I'm kind of a sad person. I desperately long for fun, love and great deeds, yet I rarely even as much as lift my finger to reach them. Sometimes, I even withdraw from them. Lately, I began to enjoy the night, because it feels more timeless than day and I can just float in beautiful imaginary worlds of the internet. I deeply envy all the people around me, who apparently live their lives without thinking about it much. I know I could just let all my days slide away. I did that with my childhood and puberty, already. Maybe because I have a twisted sense of time. I either wait

2 for something to happen, or just kill time, comforting myself with the knowledge that nothing's gonna happen unless I want to. I can't just approach the world and live. I've often imagined the world as a huge playground, as a videogame, and it suddenly turned a lot more exciting. I just wish I could live like that all the time. And why do these thoughts always come to me when I can't change my life because I'm ill or have to study? And when I have time, I'm just like "Meh, I have time" and the life just slips away. Maybe this is the place to start. Maybe even work and studying need to become fully-lived and rich experiences!

3 After all, they have to, or else I'm going to spend my whole life just waiting for the time to pas or for the work to be done "so I could finally get on with living." I guess it has to start right here and now. And I really want to avoid any pompous, glorious statements, because they ultimately lead to abandonment, failure and disappointment. I'd just like to really start living, as long as there is some time left, God, help me. Maybe I too much want my life to be like all the movies and books, maybe I'm looking for wrong things and never-coming signs. I may be too wrapped in my longing to be actually able to reach what

4 I long for. It seems to me a man should always do things - because he wants to, or because has to, but he should always do them, focus on them and live them, because they're too unique and miraculous. I actually think that even studying social sciences could be exciting if I really tried to comprehend and remember, not just memorize. Every action should have, and has, its purpose and one should have that in mind when acting. Because things are, time flows and people have to live. Upon realizing our living, and embracing it, we make first humble steps in shaping it into something meaningful.

Když jsem jel ve středu domů, opalizující slunce zapadalo do jemňoučký bariéry hebkejch a temnejch mraků. Jinak byla obloha modrá. Bylo to jako ty chvíle, kdy v létě ležíme s pivem někde na louce, není kam jít (a není proč) a člověk se musí opít, aby unesl tu palčivou krásu světa a svobody.

Teď už slunce nevidím a venku se pomaloučku šeří. Šel jsem dneska spát v půl dvanáctý dopoledne a vzbudil jsem se až v sedm večer. Několika mimořádně hektickejma dnama s minimem spánku nám skončila škola. Měl jsem obhajobu výtvranýho díla, talentovky, šli jsme na Jesus Christ Superstar a já pohoršoval svým zcela neformálním oblečením a pak bylo poslední zvonění, zombíci, plynový masky, zbraně a kadeřnice, komentující odehrávající se jatka slovy "Co to je zase za křesťanskou sračku?" Snad ještě nikdy v životě jsem nebyl tak vykolejenej a rozechvělej tím, co se okolo děje. Končím s ágéčkem. Dá-li Bůh, začnu s vejškou.

A z letního (dneska bylo 28 stupňů, je prostě léto) večera je mi skoro až do breku... snad proto, že jsem zrovna vyvedenej z míry divným spaním, snad, že tak jako dřív Etty Hilesum, jejíž deníky jsem nedočetl, předtím, než zmoudřela, byla krásou zraňována, protože jí toužila vlastnit, snad proto, že dneska večer neuděám nic jinýho, než že budu sedět u počítače, nevím. Třeba jednoho dne poslechnu ty hlasy, kterejma mě volají švitořící ptáčci, hučící auta a vonící stromy spolu s tmící se oblohou a půjdu a budu žít.

Už jsem dost starej na to, abych věděl, že hledat v tomhle světě absolutní klid je nesmysl. Přesto bych si přál, abych jednou dokázal vychutnávat krásu letních večerů bez bolesti z vědomí, že všechno pomíjí.

Myslím ale, že to není něco, co bych mohl udělat sám. A myslím taky, že tohle je mi jasný už ode dávna. Mohlo by se to zdát jako hodně hloupý vyústění, ale já si myslím, že není, ba naopak.

Je to merit věci, i když možná ne ten, kterej hledal Magor na 2. festivalu druhý kultury. Magor je mrtvej, stejně jako Václav Havel, na jehož pohřeb přišly spousty hezkejch holek, těch, do nichž se člověk na střední zamilovával a pak na ně celej život se smutným úsměvem vzpomínal, psal autor jednoho hezkýho článku. No, já se na střední zamiloval do hodně holek. A některý se to asi ani nikdy nedozví. To je jedna z mála věcí, který ve mě vzbuzujou lítost v kontextu odchodu z gymplu.

Ale dokud se nezmění tvář země a hory a moře a nebe nepominou, letní večery budou věčný a spousta jinejch bude pít zteplalou vodu z kohoutku a přemýšlet.

Máloco nasere člověka tak, jako když má nějaký svoje problémíčky, za který si navíc může sám a lidi okolo mají problémy tak skutečný a velký, že nepřipadá v úvahu, aby je s těma svejma obtěžoval.

Mám se docela dobře, díky za optání (poslední dobou se mě lidi ptaj' nějak často - co se o mě zase kurva rozkřiklo za fámu? Nebo to opravdu považujou za normální začátek konverzace?), ale přijde mi, že se věci okolo tak nějak řítěj' do sraček. 1000thingsihate je plnej naprosto dementních sraček (hlavně s těma Mašínama si to u mě rozlili), 9gag taky (ty Američani se fakticky plným tryskem řítěj' do šílenýho pekla a ještě mají pocit, že bojujou proti rasismu, ačkoliv se dopouštěj' rasismu nejhrubšího zrna) a jako kdyby to nestačilo, tak i stránky, na kterejch záleží, jsou, podržte se, plný dementních sraček.

Na václaváku demonstrujou desítky tisíc bolševiků a spravedlivě nasranejch lidí, který drtí tahle idiotská vláda ve svým šíleným sebevražedným tanci po troskách politický kultury a důvěry (a to měli tak úžasnou, bezprecedentní šanci bejt jednou z nejlepších vlád, co jsme kdy měli), všeobecná únava, znechucení, blbost, lež a humus na mě dolíhaj' strašnou silou, když teď maturuju a těším se na prázdniny, jenže mám zánět šlach a nemůžu bubnovat a lidem okolo mě se dějou tak strašný věci.

A já jsem v konstantním spánkovým deficitu, piju colu, koukám na filmy, toužím po dívkách a bubnech (vždycky sem míval aspoň ty bubny!!) a je mi z toho všeho blbě.

When did things get so out of hand, Jesus?

Myslím, že jsem se trošičku zbláznil. Včera ráno, asi v šest, když jsem se sprchoval. Prostě najednou něco udělalo "cvak!" a já jsem začal něco vnímat úplně fatálně jinak. Není to úplně příjemný, ale myslím, že se s tím dá žít. Jen mě trochu znepokojuje, že k tomu došlo. Ale třeba to je něco podobnýho, jako před pár lety, tehdy to bylo dost krušný a nakonec se to celkem vyřešilo. Hmm...
A...

Nedělám si srandu a nepřeháním.

Dneska je prej nejdepresivnější den v roce.

Svoje pohrdání takový píčovině dávám najevo tím, že si nemyslím, že by to pro mě platilo.
Zkouknul sem Legendu o Mulan. Je to překvapivě dobrý. Přišel jsem pozdě na všechny hodiny, co jsem dneska měl. Usnul jsem Almerový do tváře. Vzbudila mě a řekla mi, ať se du opláchnout. Byl jsem na pivu a byl jsem si zabubnovat. A včera, když sem bubnoval, z ulice zaječela nějaká holka "Ještě!" A jo, jsem si jistej, že to nebyla Maruška. Na TolkienConu si nás dokonce všímali nějaký lidi, protože Odie válel na mandolínu. Jo! Mluvící šutr hrozně hustě jede. Máme první fanynku z Olomouce. Snad jenom že zejtra zase budu nevyspalej, ale CO!

A...

Dneska mi řekla "ahoj," úplně sama od sebe - možná proto, že sme se málem srazili na schodech... já v takový chvíli říkám spíš "sory," nebo jenom klopím oči a prchám, ale to je fuk.

Není to bezva?

Já nevím, je?

Říkal mi, že máme bejt "single and proud." Píseň Bachelor's Hall od Steeleye Span se mu moc líbila. Upřímně řečeno, nedivím se mu, ani dost málo, ale není to můj případ, ne, vůbec, ani dosst málo, milášku.

Samozřejmě, ten způsob jakým recykluju svoje crushe je trapnej a divím se, že mě ještě neposlaly do prdele, jako bych to na jejich místě udělal já. Třeba je to proto, že by to bylo jako kopnout do malýho roztomilýho štěňátka.

Cokoliv (to je česky "whatever").

V tomhle článku jsem chtěl napsat, jak jsem dneska šťastnej, protože zejtra nepíšu filosofii, protože mi hezká holka řekla "ahoj" a protože sem našel tuhle geniální věc:

http://www.youtube.com/watch?feature=endscreen&NR=1&v=UexxZVv-BOM

GOTTA ENJOY THE LITTLE THINGS!

Pokoj Páně s Vámi se všemi

Ráno mě vzbudila hrůza z toho, co jsem včera prováděl. Po chvilce uvažování jsem to zhodnotil jako nepříliš zavrženíhodný a začal se pomalu dávat do kupy z kocoviny. Vodka mi nesvědčí, i když je zabalená do džusu a odstíněná sytou večeří. Než jsem vyrazil s bratrem Hugem a s Ájou fotit, měli jsme s tátou během oběda a potom diskuzi. Výsledek byl depresivní jak hovado, ačkoli nešlo o to, že bysme se nějak pohádali či co. Prostě naše obvyklý povídání o politice, ekonomice a historii.

S H. a Á. bylo moc fajn.

Pak jsem přišel domů a četl si o Norimberským tribunálu, kvůli tý seminárce. A pak sem tam šel, pod dojmem, že z toho něco budu mít. Neměl jsem - bylo to awkward, jak jen může bejt a prakticky celou dobu jsem měl pocit, že jsem se vkradl na cizí rodinnou oslavu, což konec konců byla víceméně pravda. Pokukoval jsem ke dveřím a moc sem nevěděl, jestli chci, aby přišla. Už jsem se víceméně chystal odejít, když teda fakt přišla. Její "Jé čau!" ve smyslu, usouzeného dle výrazu tváře a tónu hlasu, "Jé čau nevěděla jsem, že tu budeš a je to příjemný překvapení" muselo bejt falešný. She hates my guts. Musí mě nesnášet, když ke mě evidentně necejtí to, co já k ní, ne? Protože kdyby to bylo jenom tak, že jsem jí ukradenej, tak bych se teprv cejtil špatně. A nebo jí třeba potom bylo líto že jsem prakticky okamžitě vzal bundu na ramena a odešel. Třeba bych s ní ještě někdy ve svým životě mohl mluvit, aniž bych si připadal jako blbeček. Been there, done that! Když jsem šel domů, nasral jsem se a začal jsem bejt smutnej. Třeba je to tím, že jsem včera pil a málo dneska spal a všechno a já už vlastně ani nevím a je mi to fuk. Je to votrava.

Teď poslouchám až mučivě temný Kilimanjaro Darkjazz Ensemble a s hrůzou vidím svůj odraz v jinejch. Předpokládám, že mi zejtra bude líp. Vždycky bude. Pokud bude co by bylo. Nemám pocit, že jsem dost dospělej na to, abych zvládal svoje romantický trable a ještě se staral o to, čím se budu živit, až... ne až vyrostu, ale za pár let.

:)

Tenhle návrat do starejch časů je autentickej a krásnej. "Kapela" co sem založil na podzim 2008 a do podzima 2011 jsme měli jen tři zkoušky. Pak se to nějak rozjelo a najednou to myslíme docela vážně, teda nakolik se něco takovýho dá vážně brát. A je to fajn.

Chtěl jsem napsat před Vánoci nějakou filipiku proti těm blbečkům, co si stěžujou, že je "křesťani nutěj' kupovat dárky."

Nedostal sem se k tomu a je to úplně jedno.

Chtěl jsem dneska aspoň rozpracovat koncept tý báje o loupežnících a možná taký tý veliký tragický epopeje, co mě napadla už o prázdninách a řešil jsem jí s Martinem ve vlaku. Jela s náma moje máma a usnula. Dostal jsem hlad a poprosil sem jí o housku. Neodpovídala. Na očích měla sluneční brýle, tak jsem jí zamával před obličejem rukou, abych zjistil, jestli spí, nebo mě jen neslyšela. Když se nedostavila žádná reakce, natáhnul jsem se pro její kabelku a začal hledat potravu. Párek anglosasů, kterejm předtím průvodčí za nějakej nesmysl napařil pokutu snad sto Euro a ani neuměl říct, že nemá drobný ("Áj... dount hef - bek." Achjo.) ztuhnul a zatímco holka lehce načutla mojí mámu do kotníku, týpek se důrazně otázal: "Is that yours?" Možná že předtím dokonce řekl "excuse me."

Dopadlo to samozřejmě dobře. Byli to hodný lidi, evidentně.

No, k tý epopeji sem se dneska nedostal. Pařil jsem Bitvu o Středozem a zejtra mi zase začíná učení. O tom, co jsem dostal k Vánocům napíšu jindy, nebo spíš nikdy.

Tak jsem aspoň projížděl svoje starý dokumenty a našel jsem třeba tuhle věc, psanou evidentně v lehký opilosti po návratu z nějakýho koncertu v březnu. Určitě sem jí chtěl dát na blog, ale rozmyslel sem si to.

Hezký, ne?

Ne, že by to nebylo aktuální, je, akorát jinak. Teď zrovna poslouchám R.E.M. a jsou moc příjemný.

Tohohle mám dokonce celou jednu stránku, i když je vyplněná poněkud nešťastně polopatickým líčením hnusu konce osmdesátejch let v Československu. Táta mi toho vyprávěl dost a pro svoje umělecký potřeby si lecos vymyslím.

A taky nějaká blbost alá šedesátý léta, ty jsou snad dva odstavce a nelíbí se mi, kromě tohohle kousku, kterej jsem ani nevěděl, kam bych strčil, ale byl, na rozdíl od zbytku těch keců, pravdivej:

A když se otočil tváří směrem k západu, růž večerních mraků, prosvítajících mezi domy byla barvou jejích rtů a ruměnce jejích tváří.

Haha, jo, bejvaly takový časy. Bejvaly a jsou pryč.

Vlastně ani nějak nelituju, že jsem dneska celej den hrál... Jednou za čas se to hodí. Cejtím se úžasně vymatlanej, ty R.E.M. jsou moc příjemná muzika, právě jsem měl poněkud rozostřenej rozhovor s bratrem Hugem a asi půjdu spát, nejen proto, že mi to nakazovala máma.

Táta a Franta dostali skvělej nápad. Souhlasím s ním.

Prázdniny jsou strašně fajn.

Dobrou noc - ani jsem se dneska nepřevlíknul z pyžama.

Sedím v pokoji u počítače, na gramofonu se točí Santana, trochu na mě tahne z otevřený ventilačky a v puse mi doznívá chuť bylinkovýho čaje. Santana hraje a zpívá a přehlušuje venkovní vichřici, hodnou spíš října nebo března. Nevím kterýho z nich - pozná se to podle toho, jestli přijde sníh, nebo rozkvět všech možnejch květin a rozpuk poupat na stromech.

Je pátek - uff.

O můj dnešní surrealistickej zážitek se postaral Jendův klarinet, teskně se rozléhající školní tělocvičnou, zatímco ostatní kluci hráli fotbal. To bylo potom, co jsme cvičili předtančení na maturitní ples. V září jsem říkal, že se nácviku předtančení děsím nejvíc z celý oktávy. A víte co? Ani jsem nějak moc nepřeháněl. Kdysi jsem si myslel že jakožto bubeníkovi by mi mohl tanec jít. Poté co jsem v tanečních zjistil že ne, snažil jsem se od toho držet dál, ale poslední dva roky se vždycky objeví nějaký to předtančení. Samozřejmě, mrzí mě to - umění tančit považuju za docela důležitý, zvlášť když se moje vysněná póza zrovna nachází v poloze kultivovaného jazzmana (druhá poloha je nedbalý rocker - to je ten velkej konflikt mezi dvěma hudebními směry, o kterým bych mohl taky někdy napsat). Vsadím se, že Spike Spiegel uměl dost dobře tančit. Jeho bojový schopnosti konec konců předpokládaly docela slušný pohybový nadání. No nic.

Cestou domů jsem poslouchal Charlese Minguse (jazz!) a přeskakoval docela rozměrný kaluže na našem sice hezkým, ale bědně hrbolatým chodníku. V obýváku bylo šero, protože někdo sundal záclony a nechal zatažený žaluzie. Před oknem se výhružně tměly štafle. Chvíli sem se nějak poflakoval, hrozně hustě rychle sem bunoval a pak jsem sebou plácnul na postel a usnul. Vzbudil jsem se asi o tři nebo čtyři hodiny pozdějc - už byla tma, venku fičel ten výše zmíněnej vichr a na obloze byly velký bílý mraky (vlastně spíš žlutozelený, protože Praha). Pustil sem si Zvěrokruh od Stivína (jazz...), ale nějak mi to nesedlo, tak jsem radši v tmavým pokoji, osvětleným jenom matným přísvitem z jiný části bytu a pouliční lampou, sednul k bicím a vystřihnul další nemálo vyndanou husťárničku. Rád hraju v šeru - víc se cejtím součástí zvuku a snáž se můžu pokoušet o nějaký darkjazzový ambientní tajemnosti. Je to fajn, jenže taky trochu strašidelný.

Při hraní na bicí mívám docela intenzivní vize... většinou způsobený urputným čuměním do not, ale možná i prostě jen tím mentálním stavem, do kterýho se člověk dostane, když se na něco hodně soustředí. Když civím do toho bílýho listu s černejma stříkancema not, z nějakýho důvodu se mi vybavujou Rusové a pralidi. Je to o dost lepší, než když mi v hlavě jako křeček v mlýnku rotuje nějaká hláška z filmu, nebo politickej či etickej problém, ale taky je to trochu otravný. Když musím pořád myslet na kožešiny, oštěpy, mamuty. Nebo slyším nějakou Natašu Stěpanovnu, jak říká Voloďovi Ivanovičovi, že Grigorij Alexejevič tohle nebo támto... široširá step, sáně, francouzská dvorská etika a Napoleon, eventuelně vlkodlaci (ty vlkodlaci z Pratchettova Pátýho elefanta) za humny. Jako kdybych to viděl... a mezitím urputně buším nějakej beat a mám pocit, že mi vypadnou oči z důlků, jak v pichlavým bílým světle zářivek zírám do toho papíru.

Mimochodem, na poslední hodinu jsem se toho měl docela dost naučit, včetně duetu pro soupravu a bonga a vykvajznul sem se na to a chtěl jsem tam nejít, abych ze sebe nedělal zbytečně vola a pan učitel mi napsal, ať nechodím, že se mu protáhnul kšeft. Považuju to za drobnou laskavost od Pána Boha a zároveň upomínku, abych se to fakt konečně naučil.

No, ale to jsem trochu odbočil. Když jsme tak bubnoval v tý tmě, začal jsem mít nepříjemnej pocit - stává se mi to, ve chvíli kdy mě ten rytmus a hluk pohltěj'. Předpokládám, že to má co dělat s nějakým prastarým primálním tepem lidstva, na kterej se jistým způsobem přisávaj' i ty sluníčkový lidi na CzechTecích, i pogující punáči na Mightech, i ty hipíci, mlátící na Woodstocku plechovkama do pódia při Santanově Soul Sacrifice (která mi teď hraje - rock!!). A zvlášť, když jsem takhle ve tmě, může ke mě něco zezadu snadno přijít... někdy to řeším tím, že dám třeba takt dlouhou přestávku, během který se uklidním, nebo že do toho naopak začnu mnohem víc řezat, ale víceméně už je to vždycky ta situace, kdy se provazochodci začnou klepat kolena. Duševní rovnováha je tatam a pak, když jsem nahodil ten bossanovovej rytmus (moc mi nešel, hrál jsem příliš rychle), uslyšel jsem zašeptání v uchu, bez ohledu na to, že jsem byl asi v půlce taktu, jsem třikrát praštil do kotle a virblu, vyskočil jsem od soupravy a šel pryč.
Stejně se mi chtělo na záchod a měl jsem žízeň.

Už jsem stejně pomalu chtěl skončit - šlo mi z velký části jen o to, překvapit rodiče, který si mysleli že spím. Máma byla stejně u ségry a švagra a táta v pracovně, takže nic, no.

E. T. Seton napsal, že se v naší největší radosti vždy skrývá taky ta největší žalost. Čekal bych, že to bude třeba ta žalost, že ve skutečnosti moc neumím hrát. Ne že jsem paranoidní a mám příliš, ach přespříliš bujnou fantazii.

Západ plane bledým ohněm, nad kterým se černají mraky. Pink Floyd hrají Absolutely Curtains a mě se stýská po létě. Dneska bylo 12°C - příroda dělá co může, aby můj stesk zmírnila, zdá se. Takovej krásnej západ slunce jako teď byl i včera, nebo možná předevčírem. Týdny teď letí strašně rychle. To počasí a ovzduší mi připomínají ty zajímavý doby TEHDY, ale kromě toho, že jsem si dneska pustil Atom Heart Mother už tu nostalgii nějak moc neroztírám. Stejně je to v tomhle případě trochu masochistický a poněkud nevhodný.
Pozdní večer, medovina a Led Zeppelin mě naplňují nemístným optimismem. To je důležitej poznatek (asi si půjdu dát panáka).

- začíná Dark Side of the Moon. Dřív mě tohle floydí období nějak nebralo, poslední dobou se mi začíná líbit, ale pořád

spíš jako background music, podobně jako nějakej hardbop -

Další důležitej poznatek jsem udělal v neděli, když jsem šel se svým starým strejdou na tramvaj. Víte jak v různejch filmech a knihách starý lidi říkaj', že chtěj' bejt s mladejma a vždycky to má nějakej dojemnej a moudrej důvod. Platí to i opačně, resp. pro mladý lidi, jako jsem třeba já, je hrozně přínosný bejt se starejma lidma. Já jsem ve společnosti svýho strejdy teda rozhodně rád, což je ještě lepší - ale abych se dostal k jádru věci. Jak tak vyprávěl o svým nedávným infarktu a jak ho rozřízli a pak zase zavřeli a jak si píchá inzulin atd., tak sem si najednou tak nějak uvědomil, jak příjemný je mít devatenáct let a nemuset se starat o tyhlety věci. Je dokladem mojí bídný životosprávy, že i teď mě občas pekelně bolej záda, nebo mě v nich píchne, když se nějak pootočím, že sem takovej celkově chvípáckej a tak, ale stejně... Ježíši Kriste, jak zdravej já sem. Se spolužákama občas ve stínu hrozby blížící se maturity a zkoušek na VŠ vedeme takový ty důchodcovský řeči jak už je všechno v prdeli, mládí pryč, nestihli sme nic z toho, co sme chtěli a tak (koneckonců, víc než dost takovejch řečí se najde i tady) a teď si najednou uvědomuju že sice ano, už mi není čtrnáct, ale, abych tak řekl, furt to ještě není tak hrozný...