Zákoutí

Přeji Vám všem požehnaný život nejen v novém roce!

Ach ta pachta. To je hanba.

Teďka totiž končí sranda.

Je to skryté, jako myš,

těžko to kdy uslyšíš.

Však věz,

že věž,

byť vysoká

a s hlubokými základy

je dílem člověka

a lze na ní najít závady.

Je to nadějí,

vždy je nějaká,

než se naději,

už se smráká.

Protože je zima,

dost sněhu a mlh,

mrzne a praští,

plášť dne už zvlh'.

Ne tak ten noční,

v noci je ještě větší zima,

jemný jak kladivo,

zalézá do hlavy ušima.

A nebo bych třeba mohl zanedbávat FaceBook.

Mnoho z Vás se jistě už ptalo: "Co se to, himbajs, děje?"

Takže, neptalo, ale já Vám to stejně řeknu. Činnost tohoto blogu je zhruba od poloviny prázdnin celkem nanicovatá. V listopadu jsem se sice trochu zvednul, ale neřekl bych, že to je delší dobu udržitelný trend. Ne, nemíním tenhle blog rušit, ale smutné i zábavné momenty z mého života můžou zajímat tak akorát lidi, které znám a kteří znají mě, a Ti jsou zhusta na FaceBooku (kromě Ondry, samozřejmě), kde je samozřejmě rozličnými anekdotami z každodenní reality bytí Vodním skřetem zásobuji v míře dost hojné. Nemá smysl psát na blog, jak jsem dneska spálil řízek k obědu.

Samozřejmě, tento blog nadále zůstane prostorem pro mojí literární tvorbu (bude-li jaká, momentálně dosahuji nejvyšších hodnot lenosti a budižkničemovství za celý svůj dosavadní život), politické komentáře a filosofické úvahy.

Ovšem tvorba filosofických úvah ssebou nese nejedno úskalí, které mě odrazuje od jejich publikování.

a) Nejsem filosof.

Z toho plyne b) Tyto úvahy za nic nestojí.

c) Nadužívání řečnických obratů a trapných řečiček mě přináší více škody než užitku. Když se podzim začal přesvědčivě překlápět do zimy, pravil jsem tu něco ve smyslu, že je třeba se prosekat k létu, fesťákům a pařbám skrze houští příšer, jimiž jsem mínil školu. A že se na tento boj s příšerami těším. Osud mě zaslechl a nadělil mi dnešní čtvrtletní práci z chemie. Taktéž jsem na konci předminulého týdne psal, že jsem zvědav na ten další. K tomu, jaký byl ten další, můžu říct jen jediné: Zvědavost zabila kočku.

Prostě a jednoduše, chtěl jsem Vám jenom říct, abyste si nedělali moc nadějí na to, že se tento blog zase stane oním kypícím a živým bazaarem myšlenek, kterým nikdy nebyl.

Howgh.

NEDĚLE:

Jen sporadicky osvětlený oltář a ze stínů velmi výrazně a sugestivně vystupující Kristus. Takhle by měl být kostel osvětlen i při mši. Samozřejmě, pak by holt lidi neviděli do Kancionálů.

PONDĚLÍ:

Po jedenácti dnech zase ve škole. Nebylo to tak nepříjemné, jak jsem očekával, ale stejně žádná sláva. Večer generálka orchestru. Trochu nepříjemné zjištění, že jakožto barokní bubeník za moc nestojím, tedy jsem k hraní díla páně Michny nepříliš způsobilý. Nárůst touhy po jazzu a rock'n'rollu. Po generální zkoušce hluboce šílený a mysteriózní zážitek: kvintet pubescentů, večer, za tmy, hraje ve školní zkušebně prosycené duchem undergroundu barokní vánoční hudbu. Musím říct, že něco takového jsem ještě nezažil.

ÚTERÝ:

Objev lepších stránek povahy pana Ř. N., velmi konstruktivní zkouška kapely.

STŘEDA:

Odpoledne po škole vrcholné blaho: Francouzské brambory a Pink Floyd: Live at Pompeii. Potom opět Michna, tentokrát už ovšem kratší a povedenější. Večer brilantní welšsko-ruské animované evangelium a následná diskuze s tátou, která se od Písma a determinismu přesunula ke kybernetice, snům a životní morálce. Šel jsem spát pozdě, ale spokojený.

ČTVRTEK:

Dlouhá, dlouhá škola. Zjištění, že když slunce zapadá kolem 16:00, je to fakt na pí*u. Odpoledne trocha textařského fušerství, spousta flákání a večer chemie.

PÁTEK:

Tělocvik. Fotbal, pinpong, posilování. Během dne narůstající nervozita až k vyjímečně blahosklonnému učiteli chemie a povedené písemce. V tu chvíli spadly okovy strachu, jež mě do té doby svíraly a já chválil Boha a radoval se z nadcházejícího víkendu. Odpoledne vyplněné sladce nekonstruktivní činností a upgradem počítače.

SOBOTA:

Vstávání v 11:23. Objev několika vzácných činelů na internetu a nadávání na časový posun vůči USA. Hluboký úlek, když jsem místo "Vltavín" četl na krabičce sýra "Kalvín". Lehká výtka od sousedky, že málo cvičím na bicí. Večer tedy trénink techniky shuffle. Jazz! Prodavačka v Bille vysílala na všechny strany nonverbální signály, že sobotní směna je skutečně na hovno. Když jsem se vrátil domů, měl jsem pocit, že jsem v temné chodbě zahlédl kočku. A skutečně.

Byl to dlouhý týden. Jsem zvědavý, jaký bude další.

Je 17. 11. 2009. Dvacet let od revoluce, která ukončila bolševický teror u nás a na Slovensku.

Jsem rád. Jsem fakt rád, že žiju ve svobodné zemi a i když je toho spousta, co se mi na ní nelíbí, vím, že za komančů bylo neskonale hůř a tak jsem vděčný Bohu i všem ostatním za revoluci v roce 1989. V souvislosti s pádem komunismu si vždycky vzpomenu na překrásný citát z Tolkienova "Pána Prstenů", kdy za poraženým čarodějem Sarumanem přijede do jeho pevnosti Orthank jednat Théoden, král země Rohan, kterou Saruman utiskoval a vedl proti ní válku.

Saruman: "... Můj milý Pane Rohanu, mám však být nazýván vrahem, protože chrabří muži padli v bitvě? Jdeš-li do války, a zbytečně, protože já po ní netoužil, pak budou muži umírat. Jsem-li však proto vrahem, potom je vraždou poskvrněn celý Eorlův rod, vždyť bojovali v mnoha válkách a napadali mnohé, kteří se jim postavili. Přesto později s některými uzavřeli mír, a nebyl o nic horší, protože byl taktický. Pravím, králi Théodene, bude mezi námi mír a přátelství? Záleží jen na nás."

"Bude mezi námi mír," řekl nakonec Théoden zalehle a s námahou. Několik Jezdců radostně vykřiklo. Théoden zvedl ruku. "Ano, bude mezi námi mír," řekl nyní jasným hlasem. "bude mír, až zahyneš ty i všechna tvoje díla - a díla tvého temného pána, kterému bys nás vydal. Jsi lhář, Sarumane, a kazíš lidská srdce. Vztahuješ ke mně ruku, a já vidím jen prst mordorského pařátu. Je krutý a studený! I kdyby tvá válka se mnou byla spravedlivá - a nebyla, protožei kdybys byl desetkrát moudřejší, neměl bys právo vládnout mně a mému lidu pro svůj vlastní prospěch - i tak, co řekneš o svých pochodních v Úvalech a o dětech, které tam leží mrtvé? Hámovo tělo po smrti rozsekali před branou Hlásky. Až budeš viset na šibenici ze svého okna pro radost svým vlastním vranám, pak bude mír mezi mnou a tebou a Orthankem. Tolik za Eorlův rod. Jsem menší syn velkých otců, ale nemám zapotřebí lízat tvou ruku. Obrať se jinam. Bojím se však, že tvůj hlas ztratil kouzlo."

Jenom trochu škoda, že jim to někdo takhle neřek'.

Jako už tolikrát, vyhlížím z okna do tmící se ulice, ven, mezi domy a na oblohu, která ještě nese zbytky krásy a skvělosti dne (mám pocit, že počasí se zlepšilo, sotva mě nemoc upoutala na lůžko). Tmavomodrý podvečer nese příběhy které bych tak rád vyprávěl. Kolik tajemství se skrývá v lesku holých větví, v třpytu posledních paprsků slunce, v jiskření tmavnoucí oblohy? Co můžou povědět závěje podzimního listí a vadnoucí tráva? Jakou zprávu nese vlhký vzduch a chladný vítr? Vše mě ponouká, zlehka probouzí, asi jako drobné kapky deště ruší spáče, ale přesto nejsem schopný ničeho-jen pár útržků mi zůstane v ruce. Já je uložím, budu čekat a doufat, že jednoho dne, jednoho večera přibudou další. A pak další a další a já budu snad jednou moci vypovědět ten příběh, který cítím rovnou za oknem a nemůžu se ho dotknout.

Protože léto už asi fakt definitivně skončilo, přestávám se těšit na podzim a upínám svou mysl zase k létu. Samozřejmě, jaro je taky skvělý. Pro mě je to vždycky cosi svátečního, když začne foukat vlahej vítr, na modrý obloze se kupěj' bílý mraky a u Billy kvetou stromy. Vnímám letní prázdniny skutečně jako jakýsi středobod roku, ke kterému směřuju veškerým svým snažením ve škole. Svatý Pavel píše v jednom ze svých listů (myslím že Římanům) o závodě. Rozhodně zde nechci dělat žádná biblická podobenství, protože by to ani nepasovalo, ale Pavlova zmínka o závodě mi tak nějak pomohla aspoň trochu uchopit moje pocity z posledního čtvrtletí každého školního roku.

Je potřeba povraždit všechny příšery, prosekat se strašným houštím a splnit všechny zkoušky. Potom si člověk může naplno užívat tepla, dlouhých večerů, popíjení na zahrádce oblíbené hospody, zatímco se krásná Praha noří do fialových stínů, koncertů, přátel a vůbec těch lepších věcí v životě. A na to se těším a kvůli tomu přežiju deštivej a temnej listopad, studenej prosinec, nekonečnej leden, otravně mrazivej únor i větrnej březen. V dubnu najednou ráno ucítím trochu jinej vzduch, zvednu hlavu a na chvilku se zastavím. Řeknu si: Hele, prázdniny už za dva měsíce. Nadhodím si bágl na zádech a půjdu do školy bojovat s příšerama. A na to se taky těším.

Ve slavných dnech Příchodu, kdy vítr přinesl Pětadvacítku, Devadesátku a v jistém smyslu i Třistapadesátku, přišla též Třiatřicítka. Měla minimální svítivost, zato však bohatou historii a zažila již mnoho. Hledač brzy objevil její obrovský potenciál a díky ní se naučil základy práce ve Volkov Commanderu.

Znala mnoho starých příběhů, byla zběhlá jak v záznamech a kronikách, tak v boji se všemi známými druhy zbraní. Bohužel, mnoho dokumentů bylo ztraceno, a tak se Hledač za mnohé dveře a skrz mnohé okno nedostal.

I přesto, díky svým znalostem, byla Hledačovou pomocnicí po dlouhý čas a například ve Vlčím zámku díky ní postoupil dále, než s Třistapadesátkou. Avšak, jednoho dne byl Hledač příliš horlivý při výměně dat a vzhledem k nepříznivým enviromentálním podmínkám Třiatřicítka nenávratně přišla o svou disketovou mechaniku. To byla rána, ze které se ani ona, ani Hledač nikdy zcela nevzpamatovali. Za pomoci pokročilého umění Hledačova otce se sice dal přenos dat uskutečnit, ale vyžadovalo to příliš mnoho času a zařízení.

Třiatřicítka v posledních letech odpočívá a jen zřídkakdy je Hledačem povolána zpět do služby, naposledy za účelem získání fanfár od Rudého Barona. Jednou však přijde čas, kdy i Třiatřicítka znovu vystoupí a chopí se svého úkolu. Ačkoliv strašné Dny Absolutní svítivosti jsou snad ještě daleko, nelze na ně zapomínat a až jednou přijdou, Hledač i jeho bojovníci budou muset podstoupit težký boj a Třiatřicítka vzhledem k palčivé absenci mechaniky možná těžší, než kdo jiný.